Tisk 222 - Vl.n.z. o mimoř.situacích na vnitřním trhu - EU - RJ

[1/3] Rozsah: Část první–Část třetí; § 1–§ 17; strany 1–24.

Návrh zákona v Části první vymezuje působnost orgánů státu při řešení mimořádných situací na vnitřním trhu v návaznosti na nařízení EU 2024/2747 a dále upravuje postupy pro krizově relevantní zboží v režimu technických požadavků, posuzování shody a stavebních výrobků; současně jde o adaptaci i na nařízení EU 2024/2748 a směrnici EU 2024/2749 (§ 1, strany 16–18). Ministerstvo průmyslu a obchodu je určeno jako ústřední styčný orgán i jednotné kontaktní místo, jmenuje zástupce do Sboru pro odolnost a mimořádné situace na vnitřním trhu a koordinuje předávání informací vůči Evropské komisi, zatímco ostatní ministerstva a ústřední správní úřady plní úkoly při přípravě, monitorování a přijímání opatření podle unijního nařízení (§ 2–§ 4).

Zákon stanoví přípravu na mimořádné situace prostřednictvím dobrovolných krizových protokolů a vyhodnocování potřeby zabezpečení krizově relevantního zboží, a v režimu ostražitosti umožňuje zpracovávat rozsáhlé údaje o výrobních kapacitách, zásobách, zaměstnancích, dopravních prostředcích i zemědělské produkci relevantních hospodářských subjektů; tyto údaje jsou souhrnně nebo přímo předávány Evropské komisi (§ 5–§ 6). Při mimořádné situaci musí dotčené orgány oznamovat plánovaná i přijatá opatření, informovat veřejnost a mohou zavést digitální formuláře pro bezpečné shromažďování a výměnu informací, zatímco při nedostatku krizově relevantního zboží a služeb informují MPO, které komunikuje s Komisí a může ve spolupráci se Správou státních hmotných rezerv připravit doporučení; vláda může rozhodnout o uvolnění státních hmotných rezerv (§ 7, § 11).

Významná část úpravy se týká posuzování shody krizově relevantního zboží: oznámené subjekty musí přednostně vyřizovat žádosti bez nepřiměřených dodatečných nákladů a zvyšovat testovací kapacity, a pokud kvůli nedostatku kapacity nemohou posouzení provést, může Úřad pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví na základě odůvodněné žádosti povolit uvedení zboží na trh nebo do provozu i bez povinného zapojení oznámeného subjektu (§ 8–§ 10). Toto povolení je časově omezené, platí jen na území České republiky, vyžaduje splnění základních požadavků na bezpečnost a zdraví, zakazuje označení CE či jiné označení shody u takto povoleného zboží a při případném rozšíření možnosti uvádění na území celé EU musí být zboží označeno jasnou českou informací, že jde o krizově relevantní zboží; rozhodování Úřadu podporuje Komise pro mimořádné postupy jako poradní orgán (§ 9–§ 10).

Návrh dále ukládá orgánům ochranu obchodního tajemství, citlivých, důvěrných a utajovaných informací a výslovně stanoví, že tyto informace nelze poskytovat podle předpisů o právu na informace; v mimořádné situaci mají orgány dozoru přednostně dohlížet na krizově relevantní zboží a spolupracovat i s orgány jiných členských států (§ 12–§ 13). Za neupřednostnění žádostí o posouzení shody nebo za porušení pravidel označování krizově relevantního zboží se zavádějí přestupky s pokutami až 20 000 000 Kč, přičemž příslušnost k projednání je rozdělena mezi Úřad a příslušné dozorové orgány (§ 14–§ 15).

V Části druhé se do zákona o zadávání veřejných zakázek vkládá nové pravidlo, podle něhož se za zadání veřejné zakázky nepovažuje pořízení zboží nebo služeb, které Evropská komise zadala v zastoupení nebo jménem členských států nebo které byly zadány společně podle přímo použitelného předpisu EU, což reaguje na krizové zadávání podle nařízení IMERA (§ 16). Část třetí stanoví účinnost zákona patnáctým dnem po jeho vyhlášení a navazující důvodová zpráva vysvětluje, že samostatná česká úprava je potřebná proto, že režimy podle nařízení IMERA nejsou totožné s krizovými stavy podle krizového zákona a mají být řešeny zvláštním adaptačním zákonem (§ 17, strany 10–18).

[2/3] Rozsah: Část první–Část třetí; § 1–§ 17; strany 23–38.

Tato část důvodové zprávy nejprve uvádí, že návrh nezakládá veřejnou podporu, přesto dopadá na práva a povinnosti fyzických i právnických osob při přípravě na mimořádné situace na vnitřním trhu, zejména v návaznosti na povinnosti řešené v návrhu v § 7 až 9, a současně konstatuje, že při přípravě návrhu nebylo zaznamenáno lobbování a že se navrhuje schválení již v prvém čtení podle § 90 odst. 2 jednacího řádu Poslanecké sněmovny (strana 23, strana 24).

Ve zvláštní části se u § 1 podrobně vysvětluje, že zákon reaguje na nařízení IMERA a upravuje působnost orgánů při mimořádných situacích na vnitřním trhu, které mohou mít podobu přírodních katastrof, zdravotnických, ekonomických či bezpečnostních krizí narušujících dodavatelské řetězce, volný pohyb i dostupnost klíčových výrobků a služeb; zároveň se přesně vymezuje okruh dotčených národních i unijních předpisů pro harmonizované výrobky, stavební výrobky a další regulované oblasti uvádění výrobků na trh (§ 1, strany 24–25).

U § 2 až 4 je rozvedena institucionální architektura: Ministerstvo průmyslu a obchodu je ústředním styčným orgánem, jednotným kontaktním místem a orgánem jmenujícím zástupce do Sboru pro odolnost a mimořádné situace na vnitřním trhu, ostatní ministerstva a ústřední správní úřady plní úkoly v přípravě, monitorování a poskytování informací Komisi a pro vnitrostátní koordinaci se zřizuje Národní koordinační výbor složený ze zástupců všech ministerstev, dalších ústředních úřadů a Hasičského záchranného sboru ČR; jednotné kontaktní místo má navíc veřejnosti a hospodářským subjektům, včetně migrujících pracovníků, elektronicky v češtině a angličtině zpřístupňovat aktuální informace o krizových omezeních a formalitách (§ 2–§ 4, strany 25–27).

Další ustanovení vysvětlují přípravu a monitoring krizí: ministerstva a jiné ústřední správní úřady se mají podílet na dobrovolných krizových protokolech, vyhodnocovat potřebu zabezpečení krizově relevantních výrobků prostřednictvím hospodářských opatření a státních hmotných rezerv a při aktivaci režimu ostražitosti mohou zpracovávat údaje o činnosti podniků, výrobních kapacitách, zásobách, zaměstnancích, dopravních prostředcích i zemědělské produkci, které se souhrnně nebo přímo předávají Evropské komisi; hospodářské subjekty přitom poskytují informace dobrovolně a stát má minimalizovat jejich administrativní zátěž a chránit důvěrnost údajů (§ 5–§ 6, strany 27–29).

U § 7 až 11 se popisují postupy během mimořádné situace: dotčené resorty musí informovat Ministerstvo průmyslu a obchodu o plánovaných i přijatých opatřeních omezujících volný pohyb osob, zboží a služeb a zároveň co nejdříve informovat veřejnost; mohou být zavedeny standardizované digitální formuláře pro přeshraniční prohlášení, registrace a povolení; při nedostatku krizově relevantního zboží a služeb mají resorty hlásit situaci MPO, které ji oznamuje Komisi, vypracovává doporučení pro další orgány a vláda může rozhodnout o uvolnění státních hmotných rezerv i bez vyhlášení krizového stavu (§ 7, § 11, strany 29–34).

Významná část je věnována mimořádným postupům pro krizově relevantní harmonizované výrobky: oznámené subjekty mají podle § 8 přednostně posuzovat shodu těchto výrobků bez nepřiměřených nákladů pro žadatele a zvýšit kapacity, a pokud to nestačí, může ÚNMZ podle § 9 ve správním řízení povolit uvedení výrobku na trh bez standardní účasti oznámeného subjektu, avšak jen tehdy, když výrobek splňuje základní požadavky na ochranu zdraví a bezpečnost; takové povolení platí zásadně jen v České republice, cizí povolení se v ČR automaticky neuznávají a výrobek nesmí nést označení CE ani jiné označení shody (§ 8–§ 10, strany 31–33).

Závěrečná část zdůrazňuje ochranu citlivých informací a vynucování pravidel: ministerstva a úřady musí chránit obchodní tajemství, důvěrné informace, osobní údaje i utajované informace a bez souhlasu původce nesmí snížit stupeň utajení, přičemž na tyto informace se nepoužije zákon o svobodném přístupu k informacím; orgány dozoru mají při krizi upřednostnit kontrolu krizově relevantního zboží a spolupracovat i se zahraničními dozorovými orgány; § 14 a § 15 zavádějí přestupky pro oznámené i hospodářské subjekty a určují příslušnost ÚNMZ a dalších dozorových orgánů, § 16 vkládá do zákona o zadávání veřejných zakázek pravidlo, že nákupy realizované Evropskou komisí v zastoupení nebo společně podle přímo použitelného předpisu EU se nepovažují za zadání veřejné zakázky, a § 17 navrhuje účinnost zákona k 29. květnu 2026 v návaznosti na použitelnost nařízení IMERA (Část druhá, § 12–§ 17, strany 34–38).

[3/3] Rozsah: Část třetí; § 17; strana 38.

Tato část dokončuje výklad k úpravě veřejných zakázek tím, že upřesňuje, že pokud členský stát zahájí vlastní zadávací řízení, nejde o pořízení prostřednictvím centralizovaného evropského nástroje, ale o běžné zadání veřejné zakázky podle obecných pravidel (strana 38).

V Části třetí se výslovně uvádí, že § 17 upravuje nabytí účinnosti navrhovaného zákona (§ 17, Část třetí). Důvodem zvolené účinnosti je naléhavý obecný zájem spočívající v potřebě zajistit použitelnost vnitrostátní úpravy ve vazbě na nařízení IMERA, které je platné od 9. října 2024, závazné v celém rozsahu, přímo použitelné ve všech členských státech a použije se od 29. května 2026 (§ 17, strana 38).

Navrhuje se proto, aby zákon nabyl účinnosti dnem 29. května 2026, tedy ve stejném termínu, s jakým počítá nařízení IMERA (§ 17, strana 38). Text současně vysvětluje, že stanovení účinnosti patnáctým dnem následujícím po vyhlášení by zde představovalo výjimku z obecného systému jednotných dat účinnosti podle § 9 zákona č. 222/2016 Sb., a proto je zvolen pevný den účinnosti přímo navázaný na unijní úpravu (strana 38).

Závěr dokumentu obsahuje dataci v Praze dne 4. května 2026 a elektronické podpisy předsedy vlády Andreje Babiše a ministra průmyslu a obchodu Karla Havlíčka, což dokládá formální dokončení předkládaného materiálu (strana 38).